Strana NSDAP na severu Německa od roku 1925 vzkvétala a rostla pod vedením Otto a Gregora Strassera a jeho tehdy ještě pobočníka a novináře Josepha Goebbelse, který ve svých mladých letech nešetřil revolučními novinovými titulky jako: „Nepohneme se nikam, pokud budeme spoléhat na majetné a vzdělané třídy. Věřím v socialismus, věřím v proletariát! Nejprve socialistické vykoupení, pak jako vichřice přichází národní osvobození!“
Bratři rozvíjeli svůj vlastní revoluční ideologický koncept postavený na proletariátu. Gregor Strasser byl tehdy druhým mužem ve stranické hierarchii a Hitler v něm pociťoval velikého konkurenta, který by mohl ohrozit jeho neotřesitelnou funkcí. Rozhodl se tedy udělat ze schopného novináře Josepha Goebbelse gauleitera Berlína a tím ho získat na svou stranu a navždy si jej zavázat, on na oplátku podrýval autoritu bratrů.
Konečný rozkol Otto Strassera s Adolfem Hitlerem nastal v roce 1930, kdy strana na severu deklarovala podporu stávce odborů v Sasku. Hitlerovi bylo vyhrožováno zastavením toku peněz do strany od Federace zaměstnavatelů, pokud nezasáhne a strana stávku podpoří. Otto Strasser na to zareagoval ve stranickém tisku článkem o Hitlerovi, který nesl název Revoluce nebo křeslo kancléře? Hitler s ním tedy iniciuje soukromou schůzku, kde se jej snaží přimět k tomu, aby se podrobil jeho vůdcovské autoritě a podporu stávce ukončil. Během vzrušené debaty obviňoval Hitler Strassera z utopického idealismu a neposlušnosti vůdci, jehož si nechtěl vzít za Boha.
Otto Strasser obvinil Hitlera z pokusu zníčit sociálni revoluci v zájmu spolupráce s kapitalisty. Hitler to rozzlobeně popřel a snažil se ospravedlnit to, co dnešní kapitalisté s oblibou nazývají „svobodné podnikání“, jenž je však v kapitalistické společnosti plné monopolů nemožné. Podle Otto Strassera Hitler přímo řekl „že nejslabší členové společnosti musí jít ke zdi“, jenom kvůli tomu, že jsou nemajetní dělníci, kteří nikdy v nerovné kapitalistické soutěži nemohou dokázat své skutečné schopnosti, což je základním ekonomickým pilířem ortodoxního kapitalismu. Také pokračoval v obhajobě kapitalistických filozofií, že „moc je právo“.
Hitler chtěl znát Strasserovu představu na přerozdělení majetku v Německu, v moderním průmyslovém státě. Strasserova odpověď byla v kolektivizaci - současní majitelé velkých průmyslových podniků by si měly udržet 49 % kapitálu a zisků, státu by jako zástupci národa připadlo 41 % a mezi pracovníky by bylo přerozdělováno 10 % zisku. S tím, že vliv na chod podniku by byl rozdělen mezi tyto tři stavy (majitelé, dělníci a stát), přičemž stát by měl nejmenší slovo a zasahoval pouze ve výjimečných situacích. Podnikatelé by tedy nebyli oloupeni o svůj majetek na úkor nemajetných mas, ale chod podniku by byl směřován směrem k plánovanému národnímu hospodářství, s tím, že dělnici by převzali část odpovědnosti. V malých soukromých podnikách by zůstali pány majitelé, pod podmínkou, že podnikání bude směřovat národním zájmem. Hitler tuto průmyslovou demokracii zavrhl.
Strasser správně předpokládal - Hitler měl zájem pouze o svou moc nad stranou a upřednostnil sebe před ekonomickou svobodou Německého lidu. „Německý průmysl a německé hospodářství v rukou mezinárodního finančního kapitálu znamená konec nadějím na sociální osvobození. My, nacionálně-socialističtí revolucionáři zahajujeme boj proti kapitalismu a imperialismu, jehož inkarnací je versailleský mír“ psal Otto Strasser. Čím více ovšem národně socialistické hnutí rostlo, tím silněji se sbližovalo s velkoprůmyslem a finančním kapitálem. Postupně mírnilo své protikapitalistické zaměření a vzdalovalo se svým stoupencům.
Prohlášení Otto Strassera:
Čtenáři, soudruzi, přátelé! S hlubokým znepokojením jsme celé měsíce sledovali vývoj NSDAP, se stále rostoucími vnitřními problémy, které jsou v rozporu s myšlenkou národního socialismu.
V mnoha otázkách zahraniční politiky, domácí politiky a zejména v hospodářské politice strana začala vystupovat stále více v rozporu se svým deklarovaným 25 - bodovým programem, ke kterému se zavázala. S velikým zklamáním a rozčarováním nyní pozorujeme, jak rychle se zájmy stranického aparátu dostaly nad zájem programových požadavků a našich idejí.
Jako národní socialisté, jako vědomě antiimperialistické hnutí, jehož nacionalismus je zaměřen na zachování, ochranu života a růstu německého národa, bez tendencí vládnout nad ostatními národy a zeměmi, plně odmítáme mezinárodní kapitalismus a imperialismus, který nás žene do války s Ruskem. Proto jsme vznesli přirozený požadavek na změnění stranických požadavků a z toho vyplívající zahraniční politiky. Proto veřejně oznamujeme náš odmítavý postoj k válečnému konfliktu, ke kterému dojde pokuď strana nezmění své zahraniční škodlivé postoje.
Byl a je pro nás souhlas s bojem indického národa za nezávislost a svobodu od britského poručnictví a kapitalistického vykořisťování nutností, což je naprosto v souladu s bojem za osvobozením Německa z náručí Versailles a každého boje, jejž vedou národy proti svým utlačitelům. K tomu nás vede idea našeho nacionalismu. Právo na národní charakter, které Německo samo požaduje, má každý národ. Proto pociťujeme politiku strany, která otevřeně podporuje britský imperialismus proti boji za svobodu indického národa, který je stejný jaký vede Německo, za odporující předpokladům národního socialismu.
Národní socialismus považujeme zejména za protiklad mezinárodního kapitalismu, který marxizmem zohavil ideu socialismu sloužícího společnému hospodářství národa ve prospěch vlády byrokracie a peněz, která rozvoji národního ducha a národní pospolitosti zabraňuje.
Pro nás socialismus znamená potřebu národního hospodářství za účasti všech pracujících na vedení a zisku celého národního hospodářství, tím by byl zničen monopol kapitalismu a především vládců, kteří jsou jeho vazaly. Proto pociťujeme v rozporu s naším 25. bodovým programem, nastávající neurčité a několikrát oslabené socialistické požadavky našeho programu - například bod 17 (Požadující pozemkovou reformu, přizpůsobenou národním potřebám - vytvoření zákona o vyvlastnění půdy pro veřejně prospěšné účely bez náhrady a požadující odstranění pozemkové daně a zabránění spekulacím s půdou. Pozn. redakce), jako zrazení duchu a programu národního socialismu, po jehož socialistických požadavcích jsme řadu let silně volali.
Odjakživa jsme s lítosti a nelibostí sledovali, jak Adolf Hitler často hovoří s velkopodnikatelskými kruhy a kapitalisty o cestě a cílech národního socialismu, ale nikdy nevyužil toho mluvit s vedoucími představiteli dělníků a rolníků. Z toho nám vždy vyšel výslední pocit, zda není národní socialismus blíže těmto kruhům, naše socialistická poctivost nám však neumožňuje uzavřít dohodu s těmito kruhy, které hají kapitalistická práva, protože socialismus je předpokladem k realizování národních cílů.
Základním principem revolučního charakteru pro nás bylo a je odmítnout jakékoliv kompromisy a koaliční politiku vůbec, protože každé koalice slouží k zachování stávajícího systému, jež je systémem národního útlaku a kapitalistického vykořisťování.
Adolf Hitler dopisem z 30. 6. vyzval berlínského gauleitera aby stranu “bezohledně vyčistil“ od “salónních bolševiků“. V souvislosti s touto výzvou byli někteří revoluční socialisté vyloučeni anebo jim bylo vyhrožováno.
Jako pevní a neoblomní národní socialisté, jako planoucí bojovníci německé revoluce, potírající její zrazení, usilující o socialistické a nacionalistické zásady národního socialismu, opouštíme NSDAP a zůstáváme tím, čím jsme vždy byli: národně socialističtí revolucionáři!
