„Národní faktor, sociální svazek, automaticky pobízí národ k přežití, tedy podobně jako přitažlivá síla předmětu nedovolí, aby se hmota odpoutala od jádra. Rozpínání a rozptýlení atomů atomové bomby je výsledkem výbuchu jádra, které je středem přitažlivé síly pro okolní atomy. Jestliže faktor jednoty v těchto částicích je rozbit na kousky a přitažlivá síla zmizí, každý atom se rozptýlí. To je podstatou věcí. To je neměnný zákon přírody. Přehlížet, nebo odporovat mu, znamená škodit životu.“
Libye v kostce
Libye (nyní zní její oficiální název Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje) je stát v severní Africe, skládající se ze tří oblastí: Tripolska, Fezzánu a Kyrenaiky. Země byla původně kolonií Turecka (do roku 1911), poté Itálie (do roku 1943) a poté rozdělena s tím že Tripolsko a Kyrenaika bylo pod správou Velké Británie a Fezzán pod správou Francie. Po rozsáhlých nepokojích OSN rozhodla o samostatnosti země, což v roce 1951 vyústilo ve vyhlášení Libyjského království v čele s Idrisem I.. V roce 1963 bylo zrušeno federativní rozdělení země, 1.září 1969 provedl mladý plukovník Muammar Kaddáfí převrat, čímž otevřel Libyi dveře do nové budoucnosti. Po převratu docházelo k rozsáhlým reformám, které vyvrcholily vznikem tzv. džamáhírije. Tento termín poprvé použil a vysvětlil plukovník Kaddáfí v prvním díle své Zelené Knihy, a dal by se přeložit jako „vláda lidových mas“, nicméně většina jazyků tento název nepřekládá.
Džamáhírije je do jisté míry třetí cestou, alternativou mezi komunismem a kapitalismem. Stát je spravován formou přímé demokracie prostřednictvím Základních Lidových konferencí, Profesních lidových konferencí, Obecních Lidových konferencí, Lidovými výbory různých sektorů a Všeobecného Lidového výboru (tj. v podstatě „parlament“). Nejde ani o monarchii, ani republiku ale o specifické státní zřízení, v jehož čele je Generální tajemník Všeobecného Lidového výboru. Sám Muammar Kaddáfí má nyní spíše representativní funkci „Vůdce Velké Revoluce z 1.září a Velké libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“.
Plukovník Kaddáfí je v současnosti (navzdory nepříliš dávným snahám Berlusconiho, Sarkozyho i Obamy o sblížení se s ropnou velmocí) vykreslován jako excentrický (často je v souvislosti s jeho „excentrickým vystupováním“ připomínáno, že žije v luxusním beduínském stanu, který sebou vozí i na státní návštěvy, a že je obklopen „Amazonskou gardou“ – svou tělesnou stráží skládající se výhradně z žen) autoritativní despota, který ožebračuje obyvatelstvo. Nicméně skutečnost je taková, že dle údajů z roku 2008 činila gramotnost obyvatelstva 88% oproti pouhým 10% před rokem 1969, HDI (index lidského rozvoje) činí 0,840 (pro srovnání, HDI České republiky činí 0,841), HDP 14 192 USD, podpora v nezaměstnanosti činí 730 USD měsíčně (v ČR maximálně cca 780 USD, tj. 13280 Kč). Krom toho, každý občan obdrží měsíčně 1000 USD na sociálních dávkách, novorozenci obdrží 7000 USD a novomanželé až 64000 USD na pořízení bydlení. Začínající podnikatelé dostávají od státu 20 000 USD, půjčky na automobily a bydlení jsou bezúročné, daně a poplatky fakticky neexistují. Pro zajímavost, plat zdravotní sestry činí cca 1000 USD měsíčně. Poplatky v lékárnách nebo za zdravotní péči, školné, nic z toho v Libyi nenajdete. Zájemcům o studium v zahraničí dokonce školné platí stát. Zdravotní péče je na velmi dobré úrovni, zatímco před nástupem Kaddáfího k moci bylo 10% (!) Libyjců slepých a třetina novorozenců umírala před dosažením jednoho roku života. Nyní je věk dožití 75 let pro muže a 80 let pro ženy, tedy nejvyšší na africkém kontinentu a vyšší než třeba v České republice. Vzhledem k tomu, že sám Kaddáfí v Zelené Knize označil bydlení za základní lidskou potřebu („Ten, kdo vlastní dům, ve kterém bydlíte (…) vlastní vaši svobodu nebo část vaší svobody, a svoboda je nedělitelná. Aby člověk byl šťastný, nevyhnutelně musí být svobodný, a aby byl svobodný, nevyhnutelně musí sám vlastnit své potřeby.“) je zakázána činnost realitních agentur, které spekulacemi neúměrně zvyšují cenu nemovitostí. Voda, elektřina, plyn a základní lidské potřeby nejsou zpoplatněny. Pro početné rodiny s dětmi existují speciální obchody se základním zbožím za symbolickou cenu. V Libyi je 14 mil. registrovaných automobilů na 6,5 mil.obyvatel. Při koupi automobilu stačí složit 20,3 procenta ceny a zbytek dotuje stát.
Finanční rezervy Libye činí přes 300 miliard USD, veřejný dluh je oproti tomu minimální (druhý nejnižší na světě). To všechno navzdory desetiletí trvajícím sankcím OSN (v odvetě za nevydání spolupachatelů atentátu na letadlo Pan Am 103 nad skotským Lockerbie) a tomu, že před nástupem plukovníka k moci byla Libye jednou z nejchudších zemí na světě.
Jistě, můžete si říct, že nebýt ropy, které se na Libyjském území nachází obrovské zásoby (což je taky důvod západní „intervence“), nešla by většina těchto sociálních výdobytků realizovat. Snad. Nicméně právě zásluhou Kaddáfího džamáhírije jsou výnosy z těžby a prodeje ropy distribuovány lidu v podobě materiální i finanční a nemizí v kapsách pohlavárů režimu, jako se to děje mnohde jinde.
Plukovník Muammar Kaddáfí
Muammar Kaddáfí se narodil nedaleko přístavního města Syrta v Libyi dne 19.června 1942 jako syn kočovného beduínského zemědělce. Za studií byl zastáncem tzv. násirismu, ideologie egyptského státníka Gamála Abdula Násira a zapřísáhlým odpůrcem monarchie. Kvůli nepovolenému organizování studentů a účasti na demonstracích byl roku 1961 vyloučen ze sábhské internátní školy, poté nastoupil do Libyjské vojenské akademie v Benghází. Část studií strávil i v Královské vojenské akademii v Sandhurstu ve Velké Británii. Do Libye se vrátil v roce 1966 s hodností kapitána.
Od ledna 1969 plánoval se skupinou důstojníků převrat, ke kterému došlo 1.září 1969, když nekrvavým pučem sesadili krále Idrise I., a nastolili vojenskou vládu. Kaddáfí získal hodnost plukovníka a byl jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil.
Po převratu si vynutil zrušení americké vojenské základny u Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku, znárodnil ropné rafinerie, zakázal alkohol a hazardní hry.
Ideologií nového státu (teprve později pojmenovanou džamáhírije) byl tzv. islámský (řidčeji arabský) socialismus. Víceméně šlo o fúzi arabského nacionalismu, tradicionalismu a socialismu, s nepřehlédnutelným vlivem tradičního kmenového rozdělení v arabském světě. Ideologické principy byly rozvedeny v Zelené Knize.
Zelená Kniha
Zelená Kniha je poměrně útlá třídílná publikace, vycházející postupně v letech 1975 až 1979. V češtině nicméně vyšla až v devadesátých letech. První část se jmenuje Řešení problému demokracie - „Moc lidu“. Zde se plukovník Kaddáfí zaobírá věcí parlamentu, demokracie, politických stran („Strana je soudobou diktaturou. Je to novodobý diktátorský nástroj vlády, protože strana je vládou části nad celkem.“), třídního politického systému (který odmítá ve prospěch přímé demokracie a národní jednoty) a plesbicitu. Jako řešení předkládá systém Lidových konferencí a Lidových výborů coby vyjádření přímé demokracie („(…)demokracie je kontrolou lidu nad sebou samým“). Dále se věnuje například svobodě tisku respektive projevu, kterou považuje za velmi důležitou.
Druhá část nese název Řešení ekonomického problému – „Socialismus“. Zde se autor, jak z názvu vyplývá, zabývá především ekonomickými záležitostmi. Zde se opět projevuje jeho příklon k tzv. třetí cestě mezi komunismem a kapitalismem. Dá se říct, že Kaddáfí odmítá jak kolektivizaci výroby, tak kapitalistický volný trh a hledí především na záležitost mezd, kdy nájemního, tedy na mzdě závislého dělníka považuje do určité míry za nesvobodného. Řešení vidí v nastolení situace, kdy bude moci každý uspokojit své potřeby (ovšem nikoli ve smyslu konzumu a materialistického hromadění kapitálu). Mezi tyto potřeby řadí vlastní bydlení („Obydlí je důležitá potřeba jednotlivce i rodiny, a proto by nemělo být vlastnictvím jiného.“ – srovnejme to s naší realitou, kdy domy a byty jsou natolik drahé, že běžný občan se musí na desítky let zadlužit a nemovitost tak vlastně patří po celou dobu splácení bance), příjmy („Příjmy žádného člověka nesmějí být mzdou z nějakého zdroje nebo almužnou od někoho. V socialistické společnosti nejsou námezdní pracovníci, ale partneři.“), vozidlo a půdu („Půda není vlastnictvím nikoho. Každý však má právo využívat ji ke svému prospěchu prací, hospodaření na ní nebo jí užívat jako pastvy po celý svůj život a život svých potomků, ale jen svou vlastní prací (…) pro uspokojení svých potřeb.“).
Část třetí, pojmenovaná Sociální základna Třetí světové teorie, řeší mimo jiné i důležitost národa ((…) nacionální vztah je společenským vztahem (…)), nacionální cítění považuje za přirozenou věc. Vyzdvihuje i důležitost rodiny a kmenu (což je v arabských podmínkách pochopitelné) a definuje je dle své sociální teorie. Odmítá šovinismus a „výbojný nacionalismus“ („Nacionální fanatismus, použití nacionální síly proti slabším národům nebo nacionální rozvoj, který je výsledkem olupování jiného národa, přináší škodu celému lidstvu.“). Dále rozebírá společenskou úlohu ženy, kdy se staví za ženskou rovnoprávnost, nicméně za předpokladu zachování primární tj. mateřské úlohy ženy a kritizuje jak podřízené postavení žen, tak ztrátu ženství („Všechny společnosti dnes pohlížejí na ženu jako na zboží a nic víc. Východ se na ni dívá jako na předmět potěšení, jenž lze prodávat a kupovat, a Západ neuznává její ženství.“) nebo problém menšin. V několika odstavcích vzpomíná zotročování černé rasy a předpovídá její vzestup. Závěr třetího dílu a tím i knihy věnuje vzdělávání, kultuře, sportu a zábavě. Jako ve všem, i k těmto tématu přistupuje neotřelým způsobem, když kritizuje například odcizení se sportu a kultury lidu (můžeme srovnat s naší profesionalizací sportu, případně vytváření takzvaných „celebrit“ jak ve sportu tak kultuře a s častou cenovou nedostupností kvalitního sportovního a kulturního vyžití našich obyčejných pracujících občanů). Ve věci vzdělávání odmítá „učební plány“ a klade důraz na praktičnost a přirozené sklony lidí k různým profesím, tedy aby nikdo nebyl nucen studovat něco čemu nerozumí, nemá pro to talent nebo to, co v praktickém životě neupotřebí.
Nutno podotknout, že Zelená Kniha je v podstatě programem libyjské džamáhírije a většina tezí byla uvedena do praxe.
Zelená Kniha jistě stojí za přečtení, a to především pro ty, kdo se chtějí poučit o vytváření alternativní třetí cesty mezi komunismem a kapitalismem. Bohužel je v ČR těžko k sehnání.
Mezinárodní vztahy Libye a kořeny současného konfliktu
Libye měla poměrně dobré vztahy se zeměmi Východního bloku, včetně tehdejšího ČSSR (plukovník Kaddáfí je dokonce nositelem Řádu Bílého lva), byť komunismus jako takový nebyl v Libyi nikdy propagován. Šlo především o hledání opory vůči americkému a izraelskému imperialismu, který je pro arabské národy velkou hrozbou.
Co se vztahů s okolními státy týče, byly a jsou rozporuplné. V sedmdesátých letech se Libye vojensky angažovala v Čadu a došlo i ke čtyřdenní libyjsko-egyptské válce, která byla důsledkem Kaddáfího podpory egyptských revolučních kruhů.
Kaddáfího vláda měla financovat mnoho revolučních skupin po celém světě včetně Irské republikánské armády bojující proti britské okupaci Severního Irska. I proto v roce 1979 zařadilo americké ministerstvo zahraničí Libyi na seznam zemí podporujících terorismus.
V roce 1986 USA přerušilo s Libyí diplomatické styky a bombardovalo Tripolis a Benghází v odvetě za bombový útok na západoberlínskou diskotéku La Belle, při němž zahynulo a bylo zraněno několik amerických vojáků a který údajně zorganizovala libyjská vláda. Během amerického bombardování zahynulo přes sto lidí včetně Kaddáfího adoptované dcery.
V prosinci 1988 došlo ke známému bombovému útoku na letadlo Pan Am 103 nad skotským městem Lockerbie. Ten měl být odvetou jednak za bombardování libyjského území a za druhé odvetou za před šesti měsíci Američany sestřelené iránské letadlo s 290 pasažéry na palubě. Libyjci vinu nejprve odmítali, až v roce 2003 přiznal plukovník Kaddáfí podíl na této události a pozůstalým vyplatil 2,7 miliardy USD jako odškodné.
Po 11.září 2001 Muammar Kaddáfí útoky na World Trade Center ostře odsoudil a přislíbil pomoc v boji proti islámskému fundamentalistickému terorismu ztělesňovanému Al-Kajdou. V roce 2003 pak oznámil že Libye se vzdává svého programu vývoje zbraní hromadného ničení a odškodnil oběti teroristických činů (viz výše). Od roku 2004 byla zřejmá plukovníkova snaha normalizovat vztahy se Západem, ovšem bez ustoupení od vlastní revoluční doktríny. Zkrátka lze říct, že Kaddáfí se snažil udržet prosperující „třetí cestu“ ve své zemi a přitom zlepšit vztahy s ostatními státy jak Afriky, tak Evropy i Ameriky.
Nicméně ani to mu nepomohlo, a tak začátkem tohoto roku došlo po předchozích revolučních vystoupeních v Tunisku a Egyptě (které ovšem byly namířeny proti autokratickým a proamerickým diktátorům) k povstání i v Libyi. Nešlo ovšem o nějaké mírumilovné demonstrace, jak se nám média snaží namluvit. Akce byly evidentně
předem plánované, došlo k zapalování policejních stanic a úřadů. Velice rychle se mezi demonstrujícími objevily zbraně americké a izraelské provenience, jak dokazují i některé fotografie. Každý režim se pochopitelně brání proti násilí, a proto vyslala vláda do ulic vojsko, aby zjednalo klid. K eskalaci násilí přispělo ovšem především to, že v pozici dodavatelů zbraní, instruktorů a poradců působí jednak američtí agenti (a zřejmě i Izraelci) a že se na stranu tzv. rebelů přidali - paradoxně - radikální islamisté z organizace Al-Kajda. Navíc už před začátkem povstání na území Libye působila francouzská tajná služba.
Když později OSN schválila bezletovou zónu nad Libyí, byla otevřená cesta k bombardování země, které prováděly zejména francouzské, italské a americké bombardéry pod záminkou „pomoci povstalcům“. Není však žádným tajemstvím, že tato takzvaná humanitární bombardování jsou předzvěstí okupací zemí bohatých na ropu, popřípadě ležících v poloze, ve které si chce USA „upevnit mocenské postavení“.
EU a USA dluží Libyi za dodávky ropy skoro 200 miliard dolarů. V roce 2012 skončí koncese velkých naftových společností, které mají právo na těžbu lybijské ropy. Kaddafí požaduje zaplacení dluhů, nebo chce uzavřít mezistátní smlouvy s jinými zeměmi a společnostmi. Patrně z tohoto důvodu je Libye napadena.
USA, Francie, Itálie a další státy prostě a jednoduše podpořili povstání (zřejmě předem připravené a stále režírované západními tajnými službami) vůči legitimní vládě suverénního státu. Nezbývá tedy, než popřát libyjskému lidu v čele s plukovníkem Muammarem Kaddáfím hodně sil a odvahy v boji proti kapitalistickému imperialismu USA a jeho satelitů.
Zelenou knihu stahujte zde
