Při vyslovení slova "socialismus" se většině lidí vybaví čtyřicet let komunistického systému, který u nás panoval. Toto slovo vyvolá u většiny lidí opovržení a vybavení si bolševismu, stalinismu, trockismu, maoismu a bůhví ještě čeho všeho. Ale opravdu je socialismus takový, jaký nám ho v praxi předvedl bolševik, a opravdu je jedinou cestou k reálnému komunismu? Nebo je snad socialismus něco jiného než internacionála a třídní boj?
A co je to ten Evropský socialismus? Je to "třetí cesta" mezi kapitalismem a komunismem, idea plně odmítající materialismus těchto dvou systémů. Je postaven na tom nejpřirozenějším – na skupině lidí, které pojí kultura, jazyk, historie, současnost a budoucnost a v neposlední řadě germen(Germen je biologický kořen národa a kultury, etnický – vše ostatní podmiňující – základ jejich bytí). Pouze zde se může Evropský socialismus uvést v praxi. Odmítá proto bolševický internacionalismus. Protože sociální stát může vzniknout pouzé ve skupině lidí, která má stejné potřeby. Proto je Evropský socialismus nacionalistický, hlásající Evropu spolupracujících národů. Odmítá třídní boj na místo něj je prosazována myšlenka třídní spolupráce. Osvobozuje lid od kapitalismu a útlaku mezinárodních bankéřů.
"Jsem nacionalista. To znamená, že se hlásím ke své státní příslušnosti. Celé mé myšlení a jednání tomu podléhá. Jsem socialista. Nevidím žádné třídy a žádné sociální rozdíly, ale vidím národ, tvořen lidmi, kteří jsou spojeni krví, které spojuje jazyk a stejný osud."
Každý člověk má potřebu někam patřit, má potřebu přihlásit se k nějaké identitě. Touží být součástí společenství, které s ním počítá a váží si ho za jeho vklad celku, za účelem prospěchu celé společnosti. A na oplátku mu společenství v nouzi pomůže. V důsledku tohoto u člověka nastává pocit vnitřního bezpečí. Pak se člověk stává svobodným. Jen člověk ztotožněný se svým životním údělem bez pocitu ujařmení, vnějšího diktátu a ztráty existenčních jistot se může cítit svobodný. Takový člověk je svobodný. Tyto jistoty dnešní člověk ztrácí. V kapitalistické společnosti, ve které vládne čirý materialismus, hnaní se za penězi se pracující člověk stává pouze prostředkem jiných v cestě za výdělkem. Proto je Evropský socialismus antikapitalistický. Kapitalismus nastoluje v lidech pocit nejistoty ze ztráty zaměstnání a učí lidi posuzovat ostatní lidské bytosti pouze z materialistického pohledu, z pohledu peněz. Duševní a pracovní kvality člověka jako by neexistovali.
"Zatímco každý den se objevují milionáři, chudoba stoupá. To nám ukazuje, že kapitalismus je navržen tak, aby zotročil zaměstnance sloužící kapitálů."
Evropský socialismus odmítá demokracii a liberalismus. Demokracie v principu nemá potenciál vytvořit společnost sociální spravedlnosti, protože již samotný způsob volby vládnoucích struktur je v ní nespravedlivý a odporující všem ideálům dobra a rovnováhy mezi lidmi. K moci se nedostávají ti, kdo si to zaslouží, mají důvěru lidu a jsou k tomu dostatečně způsobilí, nýbrž samozvanci, kteří nejlépe dokážou svými populistickými hesly omámit dav. Jakmile se však mocenské struktury vytvoří, jedinou jejich snahou je udržet si moc za každou cenu, což není možné jinak, než korupcí, lží, manipulací a konečnou tyranidou. Liberální stát v nic nevěří, ani sám v sebe a přihlíží všem experimentům, i těm, které ho chtějí zničit. Evropský socialismus je postaven na opaku těchto ideologií a zavrhuje vše, na čem jsou tyto systémy postaveny a chce je zničit. Evropský socialismus je revoluční idea. Jeho základem je silný sociální stát. Stát vedený přirozenými autoritami. Předpokladem socialistického státu je znárodnění všech důležitých oblastí průmyslu, jako je zpracování nerostných surovin, velkoprůmysl, atd. Soukromý sektor je státem hojně podporován, avšak z toho vychází, že je do určité míry státem ovládán. To znamená, že stát se nezabývá ekonomickými podmínkami do té doby, dokud nejsou v konfliktu s blahobytem národa. Stát nebude váhat nad intervencí a nasměrováním podnikatelského sektoru žádoucím směrem. V soukromém sektoru se dá uvažovat i o socializaci části zisků, ze kterých stát poté plní své sociální závazky vůči občanům. Vedení ekonomického sektoru je centrální, plánované a jeho směřování je naplňováno vertikálními "svobodnými odbory", do nichž jsou voleny přirozené autority ze všech oborů (stavy). V těchto odborech má každý obor stejný hlas a naplňuje potřeby národa. Je pro jednu centrální banku, která pracuje bezúročně, to znamená konečné skoncování s lichvou. Evropský socialismus podporuje stát vedený přirozenými autoritami (stavovský sněm), které budou tuto strukturu sociálního státu tvořit, chránit a určovat jeho směr, jim jsou podřízené odvolatelné svobodné odbory. Všechna ostatní rozhodnutí mimo ekonomický a hospodářský sektor jsou naplňována referendy, kde mají všichni stejný hlas.
"Muž, který si je nevědomí svých chyb, nevyhnutelně vede ke kolapsu vše, co se za ním táhne."
Socialistický stát je zde tedy pro národ, a ne národ pro stát. Národ je základním kamenem socialistického státu. Spisovatel a socialista Jack London kdysi prohlásil "socialismus není o štěstí pro všechny lidi, ale o štěstí lidí spřízněné krve". Socialistický stát má šanci tedy pouze v národním státu, který zajistí přežití celku. Evropský socialismus přirozeně odmítá imigraci cizích etnik do Evropy. Sociální stát se snaží postarat pouze o lid svého národa, všechny ostatní prvky pouze způsobují přítěž a ničí kulturní hodnoty a identitu, bez kterých nemůže sociální stát fungovat. To je důvod, proč Evropský socialismus odmítá Marxův zvrhlý názor, že dělník je bez státní příslušnosti a náleží pouze k proletariátu. Socialistický stát uchrání národ od dekadence a úpadku, který zamezuje přirozený duchovní a fyzický růst člověka. Sazí na tradiční hodnoty jako jsou rodina, poctivá práce a zodpovědnost vůči celku. Základem státu je takzvaná střední třída, tvořená dělníky. Sociální stát zabezpečí třídní spolupráci sociální sounáležitostí mezi všemi třídami. Avšak nepropaguje rovnost všech, pouze propaguje, aby mezi třídami panovala úcta a sounáležitost, neboť jedna bez druhé nemůže existovat.
"Zprava si vezmeme nacionalismus, který je tak nešťastně spojen s demokracií a kapitalismem, a zleva si vezmeme socialismus, který udělal tak nesmyslné spojení s internacionalismem. Tak vytvoříme hnutí, který bude hnacím motorem nové Evropy!"
Možná se teď může říct utopie. Avšak historie mluví jinou řečí, každé velké nacionalistické hnutí, které se dostalo k moci, sázelo na sociální stát. Je jen na nás poučit se z jejich chyb. Jedním z těchto hnutí je Národně Socialistické, které se ve 30. letech dostalo k moci v Německu a ihned začalo zavádět revoluční sociální reformy, pravý socialismus zde však zaveden nebyl. Vůdce hnutí Adolf Hitler byl spíše než socialistický revolucionář, sociální reformátor, avšak kolem členů hnutí, bratrů Otta a Gregora Strasserů vznikla skupina volajících po skutečné socialistické revoluci a zničení všeho, co přinesl starý systém. Jejich kritika Hitlera byla hlasitá. Zejména kritizovaly stát vedený "pouze" jím. Hitler podle nich revoluci zradil. Bratři byli nakonec z hnutí vypuzeni. Avšak v Národně Socialistickém státě byla sociální politika na prvním místě. Hermann Göring se o Národně socialistickém hnutí vyjádřil takto: "Mí drazí občané! Prožíváme Národně socialistickou revoluci. Klademe důraz na termín "socialista", protože nelze mluvit pouze o národní revoluci. Byl to nejen nacionalismus, který vedl k vítězství. Jsme hrdí také na to, že německý socialismus triumfoval! Bohužel stále mezi námi existují lidé, kteří v dnešní době kladou důraz na slovo "národní" příliš a nechtějí nic vědět o druhé části našeho pohledu na svět, což ukazuje, že se jim také nepodařilo porozumět první, národní části. Ti, kteří nechtějí uznat německý socialismu nemají právo nazývat se národovci!".
Dalším velkým nacionalistickým hnutím, které se dostalo k moci bylo italské fašistické hnutí, pod vedením Benita Mussoliniho, který sám sebe označoval za socialistu, ale ani jemu se nepodařilo prosadit "pravý" socialismus. Později Mussolini přiznal, že uchýlil ke kompromisu, kterého později litoval. Avšak dostal ještě jednu šanci, poté co byla v roce 1943 obsazena jižní část Itále, tak se Mussolini odhodlává spolu s jeho nejvěrnějšími k založení nového státu na severu Itálie – Italské sociální republiky. Ekonomický plán svěřuje bývalému komunistovi Nicolu Bombaccimu, a socialistický stát se stává téměř skutečností. Byly to právě italští fašisté, kteří ač věděli, že jejich válečná porážka je neodvratitelná, tak tváří v tvář hrdě smrti zakládají socialistický stát, pravý fašismus. Bombacci pak na oprátce, kterou mu kolem krku nasadili komunisté, tváří v tvář smrti vykřikuje svá poslední slova "Ať žije Mussolini! Ať žije socialismus!".
Dalším hnutím, které hlásalo sociální myšlenku byli španělští Falangisté, které vedl Jose Antonio Primo de Rivera. Falangisté hlásali národně syndikalistickou revoluci, při níž chtěli převést všechny výrobní prostředky do rukou lidu a odborů. Falanga koncipovala socializované syndikáty jako organismy spolupracující na ekonomickém a sociálním rozvoji státu. Silně se vyhrazují proti kapitalismu. Podobným hnutím je Britská fašistická unie, vedená Sirem jménem Oswald Mosley. Hnutí se hlásí ke korporativnímu státu, je silně antikapitalistické a staví se proti přesouvání výroby do cizích zemí s levnější pracovní silou. Mosley se po válce otevřeně hlásí k Evropskému socialismu, které naplňuje heslem "Pracovníci Británie a Evropy spojte se!".
Dalo by se říci, že nacionalismus a socialismus tvoří jakousi vzájemnou syntézu a jeden bez druhého nemůže fungovat. Nebojme se proto nazývat socialisté a ukažme že socialismus není rudý a liberální. Stavme se proti bolševismu a jeho zvrhlým představám a liberalismu a jeho zvrhlé dekadenci a úpadku. Stavme na tom, co je nám nejpřirozenější, na sociální pospolitosti lidí jedné krve a začněme konečné žít bez všech okovů, kterými nás ideologie kapitalismu, demokracie a bolševismu svazují.
"My jsme socialisté, ne pouze sociální reformátoři, nebojme se tak nazývat, i když marxisté toto slovo tak pošpinili."
