Nikdo z nás se zřejmě nikdy nedozví, zda německá kancléřka Merkelová došla ke svému novému „poznání“ o selhání multikulturalismu teprve během několika posledních týdnů či již daleko dříve předtím. Zajisté bude existovat určitý časový odstup mezi okamžikem, kdy svou větu pronesla, kdy se odhodlala před veřejností a novináři vyslovit svůj názor, a mezi obdobím, kdy se v ní tato myšlenka začala pozvolna probouzet.
Jistěže svou primární úlohu sehrálo v první řadě politické taktizování. Můžeme se jen ptát, proč podobná věta z úst odpovědného německého politika nepadla například již před 15 nebo 20 lety, kdy bylo zcela zjevné, kam bude vývoj směřovat a s jakými problémy se následující generace Němců z tohoto důvodu jednoho dne budou muset potýkat. Ale budiž – dostavilo se něco, co přijít zákonitě jednou muselo, ač poněkud opožděně. Už i etablovaná politika tedy hovoří o multikulturalismu a debatuje v této souvislosti o islámu. Pozorovatel však někdy získává dojem, že fokus je soustředěn především, ne-li výlučně na samotný islám, jako by byl ztělesněním celého problému a hlavním kamenem úrazu.
Stalo se tak trochu módou posledních dní skloňovat slovní konstrukce typu „naše křesťansko-židovské kořeny“ či „tradice“ ve všech pádech, a to i mezi etablovanými politiky. A to v souvislosti s debatou o islámu, který je stavěn do přímého protikladu s „našimi“ evropskými či „západními“ kulturními hodnotami, které vyrostly na domnělé „židovsko-křesťanské“ tradici Evropanů. Člověka se chvílemi zmocňuje pocit, že nebýt nacionálního socialismu a nebýt s tím přímo souvisejícího násilného fyzického zásahu do stávajících etnických poměrů ve střední Evropě za druhé světové války, bylo soužití a vzájemné kulturní oplodňování mezi křesťanskými Evropany a Židy vlastně vždy více méně harmonické. Možná se sem a tam v minulosti udál nějaký ten středověký pogrom či více méně okrajové provokace antisemitů ve 20. století, ale pak hlavně holocaust jako klíčová mimořádná událost, za který přeci zodpovídali „němečtí nacisté“- pomyslel by si při tolika opěvování judaisticko-křesťanských základů Abendlandu naivní našinec.
Ale bylo tomu s tou harmonií po celá staletí skutečně tak? A kdo si dnes odpovědně dokáže zodpovědět na otázku, jak by asi toto soužití ve střední Evropě vypadalo dnes, nebýt nacionálního socialismu a jeho fatálními důsledky pro miliony židovských spoluobčanů ve střední Evropě? Troufá si někdo říci, že by toto soužití bylo dnes vždy bez napětí, bez vzájemných předsudků a zásadně nekonfliktní? Dost možná by tomu tak být mohlo, každopádně nesmíme přehlížet skutečnost, že Židé jsou dnes početně ve střední Evropě takřka nevnímatelnou malou minoritou. Jistěže zanechali své nesmazatelné stopy v evropské kultuře, hospodářství, vědě a technice, bez nichž by střední Evropa, jakou ji dnes známe, nebyla do určité míry tím, čím je. Ale na rozdíl od statisíců přistěhovalců z islámských zemí, kteří jsou na západ a na jih od našich hranic dnes ve větších městech všude viditelní, slyšitelní a „nepřehlédnutelní“, Židé z našich měst doslova a do písmene vymizeli. Tím se nabízí zcela jiný obrázek, než ten, který poskytovala Praha dejme tomu před 80 lety, kdy každý její desátý občan byl skutečně židovského původu. Dnešní proklamovaná židovsko-křesťanská harmonie se zakládá na jakémsi „vzdáleném“ a poněkud zidealizovaném vztahu, z rozhodující míry ovlivněným poznáním z tragických a traumatizujících událostí poloviny 20. století. Do debaty se musel zapojit i publicista Henryk M. Broder, židovsko-polský publicista žijící od roku 1958 v Německu. Ve svém otevřeném dopise adresovaném německému spolkovému prezidentu Wulffovi Broder odmítá současné německé básnění o „židovsko-křesťanském dědictví“ tvrzením, že křesťansko-židovské dějiny Německa jsou „především dějinami náboženských válek, útisku, antisemitismu a násilí, nemluvě o holocaustu“.
To je třeba zmínit, právě dnes, kdy jsou problémy související s fungováním myšlenky multikulturní společnosti v Evropě bohužel nejednou šikovně instrumentalizovány „proizraelskou“ kampaní, která se více či méně otevřeným antiislamismem pokouší vytvářet co největší příkopy mezi islámem na straně jedné a mezi „židovsko-křesťanskou“ Evropou na straně druhé. Důvody pro tuto kampaň jsou nabíledni. Pranýřován je světový islám jako takový, často urážejícím, zesměšňujícím a štvavým tónem, je citován a kriticky rozebírán Korán. Zcela analogicky k tomu, jak byli v Evropě dříve pranýřováni Židé a bylo citováno z Talmudu. Už ani není „diskutováno“ skutečně existující problematické soužití s migranty z islámských zemí v Evropě, cíleně je šmahem napadán islám světový, islám ve svém skutečně domácím prostředí, tedy např. na Blízkém a Středním východě. Do protikladu k němu je stavěna jediná „demokratická a kultivovaná“ země tohoto regionu, kterou není třeba výslovně jmenovat. Jsou to „argumenty“, které mají pomáhat prosazovat v Evropě solidaritu s Izraelem a svádět k jednostranné podpoře jeho politiky ze strany Evropy. Formy tohoto principiálně protiislámského štvaní mají různou úroveň kultivovanosti. Počínaje vulgárním a hecujícím stylem jistého „českého“ serveru, který si zvolil za hlavní motto svých stránek rafinovaně vylhanou větu „Islám dobývá Evropu, Eurabia.cz ji brání“, a konče intelektuálskou politicky-téměř-korektní kritikou islámu pravicově se definujících českých publicistů (Např. František Czechs support Israel Matějka, Benjamin Kuras...). Publicistů, kteří povětšinou více méně otevřeně sympatizují s izraelskou politikou na Blízkém východě a kteří se galantně vyslovují pro její podporu z naší strany.
Jde však o jev celoevropský. Antiislamismus se stal stěžejním tématem pro řadu evropských tzv. pravicově populistických stran či tzv. pravicově-konzervativních názorových skupin. Nejkřiklavějším případem je mediálně všudypřítomný Geert Wilders, jehož pokorné poklonkování státu Izrael nelze interpretovat pouze jako nějaký taktický „sňatek z rozumu“. Sympatizani německé protiislámské iniciativy Pro KÖLN / NRW v minulosti vystupovali na svých shromážděních přímo s izraelskými vlajkami a v září 2009 požadovali sestavení „katalogu opatření proti antisemitismu“ , ve kterém se hlásalo, že „největší hrozba pro našeho židovského spoluobčana dnes vychází z přistěhovaných islamistických migrantů“ a z čehož se vyvozovala výzva: „Proti orientálním velkomešitám, kazatelům nenávisti, minaretům, importovanému antisemitismu a paralelním společnostem!“. Podobným tónem agitovali němečtí republikáni, Vlaams Belang, Lega Nord a tento seznam evropských politických stran by se dal rozšířit. Méně radikálně a kultivovaněji pak vyznívá tenor německé „konzervativní pravice“, o čemž bohatě svědčí právě probíhající debata okolo islámu v Německu. Ale i nedávné výroky a činy určitých konkrétních představitelů rakouské FPÖ (jmenujme alespoň dosavadní kooperaci Haralda Vilimského s německou antiislamistickou Pro KÖLN či jeho poslední ataky na adresu sociální demokracie, kterou obviňoval z podpory antisemitismu prostřednictvím islamistů ve svých řadách) naznačují, že určitá skupina lidí v FPÖ hodlá přiskočit na vlak, kterým se vypravila řada evropských „pravicově populistických“ stran. Dnes ale ještě nelze mluvit o tom, že byl celá FPÖ verbování evropských „proizraelských antiislamistů“ podlehla. Teprve budoucnost vše vyjasní.
V jistých kruzích se těmto jmenovaným politickým stranám souhrnně neřekne jinak než „Israel-Connection“, vyjma FPÖ, která je však v tomto smyslu „v zájmovém ohrožení“ pro svůj volební úspěch ve Vídni. Společným znakem těchto politických stran a hnutí (zatím bez FPÖ) je centralizovaný pohled na islám jako na nepřítele číslo jedna a kanalizace frustrujících nálad společnosti, plynoucích z problémů vzniklé nefunkčností multikulturní společnosti a celkové krize hodnot systému, ve kterém žijeme, na islám a na „boj“ proti němu, a to samozřejmě v různém odstupňování. Z toho se zákonitě odvíjí určitý názorový pohled na blízkovýchodní politiku.
Není to však islám, který „dobývá Evropu“. Problém s islamistickými tendencemi tu vznikl druhotně, islám si cestu do Evropy nedobyl, byla mu pouze do kořán otevřena dvířka. Démonizování světového islámu a stavění jej do protikladu k zidealizovaným evropským „židovsko-křesťanským“ hodnotám je jen nebezpečným taktickým svodem, matoucím odpůrce multikulturalismu a odpůrce dosavadní praxe přistěhovalecké a azylové politiky. Teprve tato politika vytvořila půdu pro současné problémy, islamizace a s ní související potíže je pouze jedním z výsledků tohoto činění. Tento obrovský potenciál nespokojenosti a frustrace sympatizantů „antiislamistických“ stran se ve svůj prospěch snaží rafinovaným způsobem využít evropská proizraelská lobby – velmi často neskrývaným způsobem. Geert Wilders dnes prakticky vykonává perfektní propagandistickou práci pro politiky ražení izraelského ultranacionalisty Liebermana na evropském terénu. Je to nebezpečná hra s ohněm směřující k osudovému znepřátelení evropských národů s islámským světem a sloužící ve skutečnosti neevropským zájmům.
Je třeba mít dnes více než kdy předtím na paměti: islám není příčinou multikulturalismu. Islám sám o sobě není nepřítelem evropské kultury, není však kupříkladu s tradicemi a kulturou autochtonních středoevropských národů kompatibilní a neexistuje biologicky a kulturně podmíněná vzájemná afinita. Islám jako vlastní domácí kulturu na mimoevropském Východě je nutno respektovat místo šíření nenávistných nálad a fóbií. Srdce a rozvážnost Evropanů se musí nyní citlivě a odpovědně vypořádat s onou závažnou šlamastikou, která nám dnes v Evropě z duchu multikulturalismu vykvetla. Nebude to úkol snadný. Je zcela logické, že díky této situaci dnes do jisté míry Evropa skutečně sedí na pověstném sudu s prachem. Principiální štvavý antiislamismus a proizraelismus (obzvláště v této vzájemné kombinaci), kterému se podařilo infikovat řadu pravicově populistických a pravicově konzervativních názorových skupin (u nás např. Strana Svobodných občanů), představují však jeden z předních rizikových faktorů naší budoucnosti.
Zdroj: Náš směr
Žádné komentáře:
Okomentovat