Česká republika - skutečně 16. nejvyspělejší demokracie na světě?

Dne 21. prosince byl na blogu Hospodářských novin zveřejněn zajímavý článek, po jehož přečtení zákonitě dojde naivní čtenář k závěru, že v České republice je skutečně „plnokrevná“ demokracie. 

Dokonce 16. nejlepší na světě ! Hodnocení probíhalo dle kritérií jako jsou občanské svobody, volební systém, pluralita názorů , funkčnost vlády, politická kultura, účast na pol. životě apod.

Skutečný pohled na naši „demokracii“, kterou vidíme a prožíváme každý den, v kontrastu s výsledkem jakéhosi „výsledku studia“ budí v člověku spíše pláč.

Jaká je ovšem skutečnost? 

V šestnácté největší a nejlepší demokracii světa dochází k takovým fatalitám, k jakým nedochází snad ani v tělech lidí osvícených demokratickou municí ochuzeného uranu z humanitárního bombardování v Irácké Basře vojskami pravdy a lásky...

V naší demokracii k „adekvátnímu zásahu státu“ stačí málo.  Někdy vám do kriminálu pomůže transparent, který jste drželi v rukách. Jindy stačí účast na demonstraci. Ty se rozhánějí pomocí vodních děl a těžkooděnců, mnohdy velmi brutálním způsobem na základě rozhodnutí jakéhosi „znalce“ (honosný název pro politruka „demokracie“). Dále se rozhánějí se koncerty. Lidé jsou lustrováni a taháni po soudech a sekretariátech. Někteří se ocitnou ve vazbě díky tomu, že někde nalepili nálepku nebo komusi koupili letenku, či odvezli na letiště. V horších případech jdou na několik let natvrdo kvůli své umělecké tvorbě. Demokraticky zakázali dokonce i politickou stranu. 

V minulém režimu byli lidé, nesouhlasící s tehdejší politikou nazýváni "extrémisty, a pravicovými živly" - byl jim každý, kdo nesouhlasil s režimem a jeho praktikami. 

Dnes jsou tady znovu, „kacíři dneška“. Kacíři byli v každé době, vždy lhali a proto bylo nejlepší, nevést s nimi vůbec dialog a jednoduše je označit – děje se to i dnes - je to jednodušší, moderní a humánní. A když to tak vezmeme, kolem a kolem, Hus přeci také lhal - byl to totiž kacíř.  

Proto byl za své názory a kritiku upálen. To nám podává vysvětlení, proč chodí čeští lidé v dnešní době opět sedět a jejich obličeje, jména a adresy jsou zveřejňovány ještě před vyřčením rozsudku, ačkoli nikoho nezabili.

Situace je stejná jako před dvaceti lety, máme tu druhou „národní frontu“ - před dvaceti lety mohl člověk klidně volit i československou stranu lidovou, která byla podřízena státní ideologii a nic nezměnil. Dnes tak jako tehdy můžeme volit koho chceme, ale stejně se nic nezmění. Komunistickou ideologii, přitakávání Sovětskému svazu a bezostyšné plnění příkazů nahradilo opět další dohlížitelství a vazalství „na věčné časy“.

Prostě vše musí být pod dozorem a hlavně věrné linii. Pokud něco přečuhuje anebo vybočuje, spadá to okamžitě do škatulky extrémismu.

Definice svobody v safari jménem Česká republika pokulhává. Nikdo neví co to vlastně je a jak by taková svoboda mohla vypadat. Ale řekněme si narovinu - starého psa, novým kouskům nenaučíš - Proto nechtějme po dnešní kolaboraci studované v komunistických školách aby to chápala.

Něco jako „svobodná diskuze“, „pluralita názorů“ v naší zemi neexistuje, je to spíše takové nefunkční pozlátko nacházející se ve zchátralé vitríně dnešního režimu, přibližně na stejné úrovni jako byla v Sovětském svazu Stachovština. Jsou to jenom pouhé proklamace, jenž zůstaly na papíře a které nebyly nikdy uvedeny v život.

V praxi to vypadá tak, že můžete říkat co chcete (v rámci možností a politické korektnosti), ale nesmíte chtít řešit problémy a tím narušovat „mírový proces neo-normalizace“. 
Po dvaceti letech se zase mluví o přestavbě společnosti, zase se prohlašuje že s reakcí se diskuze nevede, podepisují se různá prohlášení anebo hovoří o tom že „republiku si rozvracet nenecháme“.

Velmi často slyšíme od zastánců politických procesů, likvidátorů svobody a neo-normalizátorů že „spořádaní občané přeci nepodporují extrémisty“. Když se zamyslíme a vrátíme se v mysli do 50. let, do doby „lidových soudů"  což při přečtení novinových titulků v současném tisku, které hovoří o přestavbě společnosti není až takový problém, uvědomíme si, že stejná situace v naší zemi panovala již dříve. Že „reakci“ v minulém režimu spořádaní občané také přeci neměli rádi. Nazývali ji všelijak. Lidé s jinými názory byli u „spořádaných“ občanů odepsáni, protože jim nebylo dovoleno mluvit - pravdu měla jedině protistrana, tak jako má dnes. Prostě ten, kdo uvažoval jinak, byl nahlášen, zaevidován, poté vláčen po estébáckých služebnách a sledován spravedlivým okem lidově demokratického režimu. Kritizovat se mohlo. Ale staronové heslo znělo – „Kritika neslouží k rozvratu !“ Kritizovat mohli jenom pověření.

Čas od času, se ve výspě kultury a civilizace, demokratické a pravdivé televizi zmíní, jak žijí lidé v totalitních režimech, aby se občanům Kocourkova dokázalo, jaké mají vymoženosti a výdobytky.

Zahraniční totalitní režimy, které jsou terčem kritiky, jsou si přeci jenom v něčem podobné s naší „plnokrevnou demokracií“. 

Lidé se tam stejně jako u nás dělí na narušitele pořádku (extrémisty) a na ty, kteří „sekají latinu“.

Každý režim bojuje proti opozici prostředky, které nazývá sám zákonnými. 
A proto žádný režim nemá za své vlády politické vězně, ale jenom pouhé narušitele pořádku, rozsévače nenávisti a demagogy. Totalita, se totiž neoznačuje sama, označují ji ti, kterým ublížila. 

Jádrem všeho zla v Kocourkovském státě je, že účel tady světí prostředky. Co je dneska dovoleno, za to se zítra soudí. Zatímco již zmiňované nálepky jsou terorismem, ozbrojený přepad je hodnocen jako přestupek. Zkrátka co neohrožuje režim, jeho chod a loajalitu občanů, to není zločinem. 
Výsledkem je, že největší zloději a vrazi sedí ve vládě a ti menší se prostě procházejí po ulicích. 

Politická kultura je u nás na takové úrovni, že bývalý premiér přizná, že k boji s „protistátními“ živly ho vedl jeho původ a náboženská víra. Mezi politickými stranami se uzavírají různá spojenectví, takže volby v podstatě ztrácejí smysl. „Vyrábí“ se reformy, které záměrně likvidují český průmysl, hospodářství a které posílají české lidi vstříc nejistotám. Záměrně je likvidováno to, co nějakým způsobem slouží zemi a jejím obyvatelům. Tuneluje se a podplácí se, aniž by byl někdo potrestán, podobným způsobem jako třeba výše zmínění „nálepkoví teroristé“.

Po šedesáti letech totality v českých zemích, dnes, v šestnácté nejlepší demokracii světa, výspě vzájemné lásky a rovnosti, kde jsou výhody přidělovány na základě barvy kůže, je spousty lidí bez práce, bez vyhlídek a jistot. Svobody je v naší zemi tolik, že ji spolu s NATO vyvážíme. Lhostejnost se tu mísí s vzájemnou nenávistí. Lidé jsou mezi sebou uměle rozeštáni a bojí se postavit za svá práva. Už je spojuje možná tak strach z budoucnosti a nechutenství. Co nezvládl komunistický režim, to dokončila demokracie. Taková je občanská angažovanost.

Znakem stále se zvětšující svobody jsou nové mobilní cely, sledovací vozy, nové jednotky které jasně dokazují, do jakého stádia se může demokracie vyvinout. 

Taková je šestnáctá nejvyspělejší demokracie světa. Nakonec nám nezbyde asi nic jiného, než se jí postavit.